Naše společnost je nemocná.

Střídavě žiju v Rakousku a v CR. A není mi lhostejné, co se děje v mé vlasti. Naše společnost se ocitla na rozcestí. A události posledních dní mě vedou k otázce, zda je náš národ  společenstvím lidí bez soucitu a lhostejným.

Pominula doba, kdy díky jménu Václava Havla se nám otevřely dveře celého světa. Demokratického světa.

A díky jeho visionářské politice k nám přitekly stovky miliard eur z EU a zároven jako členové NATO nejsme vazaly a nemusíme hrbit hřbet před jakoukoliv diktaturou. Jsme svébytným národem, kterému svoboda spadla do klína.

Ale my si ji neumíme vážit. Havel razil heslo, že svoboda bez morálky a odpovědnosti se stává džunglí.

Máme auta, nové domy a zároven prázdná srdce. Jsme nejistí sami sebou, chybí nám vnitřní kompas.

Zvolili jsme pak posléze Klause prezidentem, který nás odrazoval od naší přirozené cesty, totiž, že patříme kulturně a historicky k západním demokraciím.

Klaus tuto naši národní identitu zpochybnoval a Zeman vyvolává v národě to nejhorší v našich dějinách:

poklonkování diktaturám, morálním nihilismem a plebejstvím.

Kdo jsme a kam směřujeme?

Tak jako naši předci často tleskali na náměstích nástupu Hitlera a jiní za naši svobodu umírali, tak jsme zase my přes 40.let mávali praporky soudruhům na tribunách k 1. máji a k výročí říjnové revoluce. Většina národa, kromě několika světlých vyjímek.

A protifašističtí bojovníci se často stali členy KSC a drtili tento národ pod praporem socialismu. A ty zbylé posílal vlastní národ v nejlepším na podřazená pracovní místa nebo taky do dolů. Co je tak typické pro náš národ a zároven nepochopitelné, jak nenávidí svoji elitu a vyzdvihuje a adoruje průměrnost a plebejství.

Jsme malým a ustrašeným národem bez budoucnosti. Pyšníme se Husem, Karlem IV. a Masarykem, ale jejich životní hodnoty jsou nám k smíchu. Pravda a láska, víra v Boha a dobro jsou nám odpadem.

Hlasitě křičíme, když se objeví svastika na demonstraci na Ukrajině, ale svoje nácky, nosící na demonstrace šibenice, nazýváme vlastenci.

Ohledně uprchlické krize se odvoláváme na naše civilizační kořeny, ale přitom to nejsou migranti, ale my sami, kdo rozkládá naši civilizaci svými postoji a životním stylem. Naše civilizace, o kterou se tak pereme stojí mj. i na soucitu, bezplatném zdravotnictví, školství i pro nemajetné a podpoře pro nezaměstanané.

Oproti jiným zemím žijememe v blahobytu a v ráji. Jinde si nemocný platí celou léčbu nebo zemře, nedostuduje, nemá-li peníze, živoří a stává se žebrákem, nemá-li práci nebo rodinu.

Je smutné, pokud na demonstrace u nás nosí lidé šibenice, které symbolizují smrt svým odpůrcům, smrt našim lidem nebo uprchlíkům, kteří chtějí jen jedno: přežít.

Ale není nad osobní zkušenost: Mohu říct, že ač jsem žil v Evropě nebo muslimské Bosně, odnesl jsem se většinou pozitivní zkušenost a obohacení. Všude na světě, napříč kulturami žijí lidé obětaví a dobří a lidé zlí. A jsem vděčný životu za tuto zkušenost. Sám jsem se stal před mnoha lety shodou náhod uprchlíkem a prožil jsem to, pomohli mi cizí lidé v cizí zemi, kde jsem prožil potom ta nejštastnější léta v životě.

Náš doktor nebo inženýr nemusí být lepším a přínosnějším člověkem pro společnost než pasáček ovcí v Zambii v Africe.

A co mě děsí v české společnosti jsou sympatie k neofašistickým hnutím - jednak šibenice pro své odpůrce, jednak ta anketa na týden.cz, kdy se většina čtenářů vyslovila pro Hitlera v otázce řešení uprchlické krize.

A kdo restauroval novodobý neonacismus v Evropě? Putinovo Rusko, viz můj blog Putin vs. Hitler.

Náš národ se musel ve své historii sklonit před nacistickou okupací a zde vyjadřuju čest a uznání všem, kteří tak nečinili a posléze okupací sovětskou. A ta poroba a ponížení v duši národa zůstává. Nesebevědomý národ, hledající svého vůdce a tatíčka. Vzhlížíme k Rusku, které nám v dějinách přineslo tolik utrpení a smrti a přehlížíme fakt, že my sami se lehce můžeme stát uprchlíky, stačí vojenský konflikt Západu a Ruska.

A radovat se ze smrti sedmdesáti  uprchlíků v Rakousku, můžou jen lidské hyeny.

A že jdou za tím nejlepším? Každý člověk i my sami jdeme denně za tím lepším. Měníme zaměstnání , kde platí za práci víc, měníme za lepší bydlení a někteří mění i své manželky za lepší partnerky. A kdo z vás má nějakého psa či kočku z utulku, tak ví, že i to zvíře si vybere u vás to nejlepší.

"Já nejsem strážcem svého bratra" je odpovědí, kterou bych nechtěl projít, bratr v nemocném, v uprchlíkovi, v bezdomovci, v politickém vězni...