O tom, když slunce tvého života zapadá

Nemoc a smrt, témata,která poslední dny rozvíříla společenské dění u nás. Příběh Standy Grosse a Ivety Bartošové má nějaké společné pruniky.A jelikož v profesním i osobním životě mám s těmi oblastmi zkušenosti, rád se s vámi podělím.

Především je v naší společnosti, založené na kráse,uspěchu a penězích,smrt a těžká nemoc stále tabuizované téma.

Je moudré, zabývat se těmito věcmi ne na sklonku života, ale naopak už tehdy, kdyz je člověk ještě zdravý a plný sil.

Smrt je jedinou jistotou, která ho nemine a mnoho psychologických i náboženských směru potvrzuje,že ten, kdo nepříjímá ve svém životě slabost, neuspěch a zánik,nedokáže přijmout ani svuj život.

Zivot a smrt je jedna a táž mince s rubem a lícem.

Na západ od nás je již dlouhodobým trendem, ke starým a nemocným, umírajícím lidem, si zaplatit 24.-hodinovou péči, takže rodina si muže žít svým vlastním životem a přitom je i ve styku se svým nemocným příbuzným.

Je obrovskou posilou pro pacienta, kdy doma dostane profesionální péči a má přímý kontakt s blízkými.

A v případě umírání a smrti je blízkost rodiny a někoho, kdo drží člověka za ruce do posledního výdechu,velmi duležitá.

Ty poslední věci, co člověk cítí,je objetí a teplo ruky druhého.

Smrt a umírání mají i pro život široké rodiny hluboký vliv.Rodinu tato událost semkne často ještě více a vnitřně obohatí novou zkušeností.Stane se zralejší.A proto i vnuci by měli mít přístup k těžce nemocnému, ukazuje jim život v jeho realitě.

Tváří tvář nemocnému a umírajícímu člověku vidíme my sami sebe sama na konci života.

Vrátím se k příběhu Grosse a Bartošové.

Standa je pravděpodobně nemocný a jeho pokání před národem na mě nechalo pozitivní dojem.

Nepamatuji si obdobné prohlášení našeho bývalého politika.

Nebudu tady na veřejnosti rozebírat jeho možný zdravotní stav ani další věty, které zapadají do mého konceptu, ve kterém to osobně chápu,z duvodu intimity dotyčné osoby.

Kromě jediného, a to je výraz:"přijal jsem Krista".

Je to poměrně uzce specializovaný výrok,jemuž ani většina křestanu nerozumí.Znamená nejen křest a praktikování křestanského života, ale i hluboké obrácení a živé setkání s Kristem.

Kdo z nás má odvahu se omluvit v televizi před deseti milony lidí?Většina z nás to nedokáže ani u sebe doma.

Na druhé straně není ani duležité pro nás,jestli byl Gross tentokrát upřímný nebo zase lhal. Nikdo z nás do něj nevidíme.

Ale co je pravdivé, je to, jak na něho a jeho vyznání reagujeme.Je to psychologická projekce, kdy vlastní tužby a stav vnitra projektujeme na cizí osobu.Reakce na Grosse jsou zrcadlem našeho nitra a pravdou o nás samých. Je nutné připomenout,že člověk v nemoci často rekapituluje svuj život. Hodnoty, které často vyznával, ztratí svoji přitažlivost a hledá něco, co muže přesahovat jeho život. A tento životní proces čeká každého z nás.Při troše štěstí zemřeme staří a budeme mít čas se připravit.

Standa Gross je typickým Cechem se vším všudy.Jako každý z nás toužil po moci, krasné manželce a pytli peněz.

A tady se ten příběh protíná i s Ivetou Bartošovou.Krásná,oblíbená a ve své době i slavná zpěvačka, skončila rozčtvrcená na kolejích.Závislost na alkoholu,lécích, deprese a životní partner, který sám potřebuje lékařskou pomoc.Dohromady je to smtelný mix.

Jsou ruzné druhy sebevražd, ale u Ivety to byl podle mého akt totálního zoufalstvi.My všichni on-line jsme poslouchali v TV a četli v tisku její volání o pomoc.Poslouchali,ale neslyšeli.Nebo slyšeli, ale neměli odvahu cokoliv učinit.

Sebevražda není jen o tom,tak si to hodím a nazdar.Zanechává hlubokou, nezhojitelnou ránu v rodině a příbuzenstvu.A podle statistik si i děti sebevrahu sahají na život častěji, než ostatní populace. Navíc ukončení života známé osobnosti iniciuje podobné sklony u labilních lidí.Podle mne je sebevražda zlo, nezvratný akt sebeagrese, který nelze vzít zpátky.

Velmi často lidé na konci svých sil vysílají signál o pomoc.Ale ten je často už tak slabý, že ho ostatní přeslechnou.Slyšíme zprávy z druheho konce světa,ale uz ne sousedovo SOS.

Dalším velký problémem je u nás tabuizace psychiatrické péče.Iveta je typický případ.

Jsou lidé, kteří mají tělesné nemoci,lidé s psychickými problémy a lidé s problémy duchovními.Clověk je souhrn těla, psyché a duše.Psychická choroba muže být daleko bolestnější, než třeba zlomená noha.Psychická nemoc nesnižuje dustojnost člověka.Podle statistik se u nás a v západní Evropě zvýšil počet vydaných psychofarmak za poslední desetiletí o desítky procent.Pro posměváčky, at se každý podívá do své rodiny nebo příbuzenstva a jistě takového "blázna" najde.

Zivot je boj a křehcí lidé ho jako první prohrávají.

Nesoudím Standu ani Ivetu, jejich životy jsou výzvou i pro nás ostatní.

A něco optimistického na závěr, co je i v mém nadpisu článku: i když slunce zapadá a je u nás i noc, slunce svítí pořád stejně.